Zvyky a rituály
Irokézové jako většina ostatních indiánských kemnů, měli své obřady, rituály a zvyky. Důležitým prvkem obřadů a rituálů byl tanec. Některé tance byly určeny zvláště pro muže, jiné pro ženy, některé tančili jen vyvolení jedinci, ostatní tance byly pro všechny zájemce. Další tance byly pouze pro členy určitých řádů, společenství nebo bratrstev. Byly zde i tance osobní, spolkové, klanové, kmenové i mezikmenové, které obsahovaly odlišné prvky společenského, komického, mimického, vojenského, vlasteneckého, vyzívajícího, smutečního či erotického děje. Všechny tyto tance měly cosi společného, jejich hlavním úkolem bylo vyjadření poděkování a vděčnosti nebo oslavovaly události určitého období a blahořečily duchům zvířat.
Jen Irokézové měli 38 hlavních tanců, z nichž 11 bylo pouze mužských, 7 pouze ženských, 14 pro smíšené skupiny a 6 tanců při kterých se používaly komplikované kostýmy.
Tanec mužů byl rázný a prudký s rychlou změnou pozic, kdežto tanec žen byl volnější, i když některé obsahovaly skoky a výskoky, střídavým pohybem ramen dosahovaly ženy zvláštního kymácení. „Wathonwisas“ – „kymácí se“ či „kolíbá“, je jedním ze jmen pro indiánské ženy, je to odvozeno od kymácivého a kolébavého pohybu, jaký ženy při tanci používaly.
Irokézové jako kmen nekočovných indiánů, děkoval hlavně za plodiny, které vypěstovali. Tyto slavnosti probíhali v různých ročních obdobích, nejčastěji v období jejich sklizně.
Zde je několik základních obřadů a rituálů:
Tanec našeho životního ochránce
Tento tance ctil růst a dar kukuřice, fazolí a dýní.
Někdy mu Irokézové říkali „Tanec tří sester“, protože tyto tři základní plodiny, byly pro jejich přežití velmi důležité.
Při tomto obřadu se tančilo v dlouhých domech, obřad trval i několik dní. Sezením podél stěn se uvolnilo místo k tanci, neboť tanec byl nanejvýš důležitou částí obřadu. Irokézové věřili v boha úrodnosti. Vždy po sklizni (bohaté i chudé), lidé uspořádali obřad aby boha uctili a těšili se jeho přízni po celý příští rok. Irokézové mají i mužskou tajnou „Společnost tváří kukuřičné slámy“. Její členové své rituály plodnosti provádějí v maskách z kukuřičné slámy.
Rituální kanibalismus
Jedna z věcí, které Irokézům ke slávě neslouží je zvyk mučení zajatců a rituální kanibalismus. Avšak na východním pobřeží se to týkalo těměř všech kemnů.
Irokézové pojídali „cizí maso“ – „maso nepřátel“. Byla to msta, která je k tomu vedla, jako výraz nejhlubšího opovržení a přemožení soka nebo také z pověrčivosti – jako nabytí vlastností konzumovaného člověka.
Rituál léčení
„Společnosti falešných tváří“ nebo-li „medicinmani“ – charakteristická pro Irokéze.
Skupina lidí, která pomocí dřevěných groteskních masek léčila nemocé soukmenovce. Tančili okolo nemocného a okolo ohně, při tom odříkávaly různé formule a věřili, že ve stavu exstáze mohou nemocného pomocí domlouvání se s bohem vyléčit.
Rituál adopce
Irokézové věřili, že když někdo zemřel, rodina je ochuzena o jeho sílu. Tomuto ochuzení se dalo zabránit tím, že na místo zemřelého nastoupí (je adoptován) někdo jiný, který přebere idntitu zemřelého. Věřili, že pokud by k těmto náhradám nedocházelo mohlo by to poškodit chod celé společnosti. Rodina měla povinnost za mrtvého držet smutek a to různě dlouhou dobu a různými způsoby. Smutek rodiny se dal zahladi kondolenčním rituálem, pokud však pozůstalí „smutnili“ dále, došlo k tomu, že ženy z rodiny mrtvého uspořádaly válečnou výpravu, jež měla za úkol přivést zajatce. Zajatci neměli nikdy jisté, zda budou adoptováni, i když byla „volná místa“. Zajatci byli buď umučeni nebo adoptováni. O osudu zajatců rozhodovalo štěstí, záleželo na tom, jestli šlo o muže či ženu (preferovány byly ženy), roli hrál i věk (mladší měl větší šanci), nejdůležitější byl však celkový dojem, jaký zajatec na adoptující rodinu udělal. Bylo zvykem, že zajatec před tím než byl adoptován, musel vytrpět „lehčí“ formu mučení, pokud byl nakonec adoptován a neumučen ohněm, stále neměl vyhráno. Byl v určité „zkušební lhůtě“ v roli otroka a mohl být kdykoliv zabit. Dá se řici, že zajatec, který v adoptující rodině vydržel několk let, byl považován za čistokrevného Irokéze. Stávalo se, že adoptovaný zajatec od rodiny utekl, ale nebyl to častý jev. Pokud zajatec utekl a byl chycen, čekala ho většinou smrt, ale nešlo o pravidlo, jsou i případy, že stejná osoba prošla rituálem adopce i dvakrát. Takto to fungovalo mezi Irokézy.
Pow-wow
Pow-wow byla společenská slavnosti, velké shromáždění, při němž se zpívalo a tančilo za doprovodu bubínků, chřestidel a píšťal. Každý tanec zde měl svůj význam, je to stylizované předvádění určité činnosti – lovu, plížení, rozdmýchávání ohně…
Byla to barvitá, stylová a nápaditá společenská slavnost a každý z indiánských kemnů měl své Pow-wow.
I v dnešní době můžeme v USA, Kanadě, ale i v Evropě vidět slavnosti Pow-wow i když v dnešní době to je mezikmenová slavnost, ale je stejně nápaditá jako za dávných časů.
Mapa stránek